MIKROKOSMOS

Nyní bych rád pohovořil o tzv. okultní anatomii člověka, která je do značné míry stěžejní v hermetických vědách. Díky pochopení pochodů, které se odehrávají v člověku jich můžeme využít k léčení, různému ovlivňování apod., a navíc se tím člověk učí porozumět celému řádu světa.
Člověk byl stvořen podle obrazu světa, je tedy jakýmsi jeho odrazem. Hermes Trismegistos to vyjádřil větou "To, co je nahoře, je jako to, co je dole" (viz. Smaragdová deska). Proto bývá člověk označován mikrokosmem makrokosmu (světa). Z toho vyplývá, že stejné uspořádání a zákonitosti, které se vyskytují v člověku, nalezneme i v celém světě jako celku, a navíc i samotná hranice mezi člověkem a okolním světem je tak trochu zrušena, protože to, co se děje ve vás, se odrazí i ve světě (více jsem se o tomto pokusil rozepsat v článku Astrální světy).
Nejdříve je třeba si ujasnit "úrovně" (nevím jak jinak to nazvat), které člověk má - tělo, duše, duch (+ ještě jedna nadúroveň (o tom později)). V těchto třech úrovních různě působí živly a na to se podíváme trochu podrobněji:

Tělo

Lidské tělo myslím není třeba představovat, protože každý z nás alespoň jedno má a je s ním dobře obeznámen. Tato úroveň odpovídá hrubohmotné úrovni. Do této úrovně nespadá pouze biologické tělo, tak, jak jsme se o něm učili ve škole, ale i jakási mírně "metafyzická složka", kterou jsou živly (vesměs v podobě životní energie).
Živly se starají o naše tělo, zastávají při tom dvě hlavní funkce: budovatelskou a rozkladnou. Pomocí těchto dvou funkcí udržují naše tělo v chodu. Každý živel má v těle své místo (prvním třem náleží hlavně orgány v těch oněch oblastech):

Oheň - hlava (mozek, oči a spol.)
Voda - břicho (trávící trakt)
Vzduch - hrudník (píce a spol.)
Země - celé lidské tělo včetně kostí a masa (v praxi se nejčastěji kumuluje do nohou)

Živly v těle doplňujeme potravou. Proto je potřeba se vyhnout jednostranné stravě, aby nedošlo k "podvyživení" některého z živlů, čímž by vznikla nemoc. Ztracená živlová rovnováha se naštěstí dá vrátit pomocí různých diet. Dokonce i léky vlastně nedělají nic jiného než, že vrací živly do rovnováhy.

Duše (Astrální tělo)

Duše je už o úroveň výše a odpovídá tzv. astrální úrovní a zastává pro nás stejné funkce jako naše hmotné tělo (je s tělem spojeno přímo aktivní prací živlů neboli životem, neboli astrální matricí, která se někdy označuje jako "stříbrná šňůra" apod.). Pokud je duše spojená s tělem, tak se vyživuje pomocí dechu. Pokud se od těla odpojila (astrální cestování, smrt), tak se vyživuje pomocí astrálních vjemů.
Sem spadají naše vlastnosti, které zde vznikají a mění se vzájemným působením živlů. Jednotlivým živlům odpovídají tyto temperamenty:

Oheň - Cholerik
Voda - Melancholik
Vzduch - Sangvinik
Země - Flegmatik

Je zajímavé, že téměř ve všech knihách o psychologii je Cholerik označován za čistě negativní a naproti tomu je vyzdvihován sangvinický temperament. Není to samozřejmě pravda. Každý temperament má své dobré, ale i své špatné vlastnosti. Ideální je jejich (tedy i živlová) rovnováha.
Zde je příklad některých vlastností, které spadají pod jednotlivé temperamenty (živly):

Cholerik +: aktivnost, horlivost, nadšení, odvaha, rozhodnost, síla tvořivosti, smělost, snaživost ...
Cholerik -: hádavost, nemírnost, podrážděnost, pud vše zničit, vášnivost, žárlivost, žravost ...
Melancholik +: důvěřivost, chápavost, klid, milosrdenství, oddanost, odpuštění, meditační schopnost, skromnost, soucit, úcta, vážnost, vroucnost, zahloubanost ...
Melancholik -: lenost, lhostejnost, nesmělost, netečnost, sklíčenost ...
Sangvinik +: bdělost, bezstarostnost, dobrosrdečnost, optimismus, píle, hbitost, radost, usměvavost ...
Sangvinik -: klevetivost, mazanost, nedostatek vytrvalosti, nepoctivost, povídavost, zchytralost ...
Flegmatik +: cílevědomost, dochvilnost, důslednost, odpovědnost, soustředěnost, obezřetnost, střízlivost ...
Flegmatik -: fádnost, lenivost, pohrdlivost, těžkopádnost, málomluvnost, lhostejnost ...

Každý člověk je kombinací všech čtyř, ale samozřejmě většinou tak dva převažují. Celkem dobře se toto dá vyčíst z horoskopu, když spočítáte, kolik planet je v ohnivých znameních, kolik jich je ve vodních atd. Tato metoda má ovšem své úskalí, protože člověk se během života vyvíjí, takže jeho vlastnosti už nemusí úplně odpovídat těm v jeho horoskopu narození. Nejlépe je tedy použít introspekci.
Duše je stejně jako tělo smrtelná. Neumírá ovšem při smrti našeho fyzického těla, ale až ve chvíli, kdy se má náš duch znovu inkarnovat. V této chvíli se rozpojí astrální matrice, která pojí tělo a duši, a duše se rozloží do živlů, ze kterých se sestává.

Duch (Mentální tělo)

Duch je to, co nás do značné míry dělá námi jako individualitami. Zde se živly projevují jako čtyři hlavní vlastnosti ducha:

Oheň - vůle
Vzduch - rozum (intelekt)
Voda - cit (pocit)
Země - vědomí

K tomuto se samozřejmě připočítávají dílčí vlastnosti, které tyto hlavní vlastnosti zahrnují, např. Země - soustředění, Vzduch - paměť atd. Takovýchto kvalit je spousta a není zde místo, aby se sem daly napsat. Konec konců, každý na ně může přijít sám, když se zamyslí.
Duch působí na mentální úrovni a s duší je spojen tzv. mentální matricí (podobně jako duše s tělem je spojená astrální matricí).
Duch je jako jediná součást člověka nesmrtelný. Je to způsobeno jakousi "Boží jiskrou":

Boží jiskra (Akáša)

Tato Boží jiskra je Bůh v nás. Nesnažte si to nějak představit, protože Bůh, který všechno prostupuje a je transcendentní, je zároveň nám imanentní a je to pořád jeden Bůh. Tuto Boží jiskru znala už středověká filosofie, která říkala, že do vrcholku duše "apex anime" vkládá Bůh sebe sama. Tato myšlenka je doložená už u sv. Augustina a mistr Eckhart říká, že Bůh sem rodí svého Syna. Stejně tak i v Upanišádách nalezneme myšlenku, že brahma je totožné s átmanem - "Konečnou upanišádou či rovnicí je rovnice: átman, podstatné ,já', se rovná brahma, nejzazší realita." (1) Tato úroveň v člověku je stejná jako v makrokosmu a do určité míry shodná i s oním živlem (2).
Je to naše přímé "spojení" s Bohem, které je uvnitř nás. Díky tomu máme jako jediní tvorové svobodnou vůli a můžeme mít např. pozoruhodné zážitky při mystických meditacích (nepopsatelné slovy).
Tato jiskra by se dala považovat za čtvrtou úroveň člověka, ale jelikož není úplně jeho přímou součástí, protože ho překračuje a je to spíše pouze "brána", tak se člověk počítá pouze se třemi úrovněmi (Stejně je to i s Makrokosmem, kde je hrubohmotná, astrální a mentální sféra + jedna Božská (Akáša).
Ještě jednou vás upozorňuji, abyste se nesnažili si ji nějak představit. Pomocí představivosti ji nemůžete uchopit, protože se snažíte uchopit Boha. Ani pomocí rozumu ji nemůžete úplně pochopit, ale můžete postihnou pouze její určité projevy.

Jednotlivá lidská "těla" by se dala popsat mnohem podrobněji. Např. duše, mimo to, že je "centrem vlastností", tak také obsahuje rozmanitá energetická centra apod. Dalo by se říci, že i ostatní "těla" mají svojí vlastní anatomii. Zde jme probrali pouze její základ.

Vývoj

Kabala nás učí, že člověk jednotlivá "těla" nemá od narození. Dle této židovské tradice si člověk musí zasloužit to, aby získal i další duše, kromě té nejnižší.(3) Z hermetického hlediska je to trochu odlišné: člověk má všechna "těla" či duše už od narození, ale spojení mezi nimi není dostatečně rozvinuté.
Krátce po narození je už celkem funkční astrální matrice, která spojuje astrální tělo a fyzické těla. Protože při novém vtělení obdrží člověk i nové astrální těla (viz dále), tak zde hraje ohromnou úlohu výchova. Ta totiž začíná s formováním vlastností (tedy živlů v astrálním těle).
Mentální tělo je plně propojeno s ostatními až na konci puberty (do té doby funguje mentální matrice jen částečně). V té době se teprve člověk vrací k tomu, co dělal v minulé reinkarnaci a jasně se objevují jeho talenty. Mohou se například zcela změnit zájmy dotyčného apod. Celé ono pubertální "hledání sama sebe" je vlastně projev postupného spojování s vlastním mentálním tělem.

Všechny "složky člověka" mají mezi sebou sympatetický vztah. To znamená, že vaše tělo (tedy vaše zdraví) je ovlivňováno stavem vašeho ducha a hlavně vaší duše (duše je v přímém vztahu k tělu) (4) . Stejně tak to funguje samozřejmě i opačně. Zkuste se teď usmát (ne úsměvem z reklamy, ale přirozeně). Už jenom tento fyzický úkon v člověku vyvolá alespoň malý pocit radosti. Právě proto musí mág rozvíjet všechny tři složky naráz (5) . Není možné napři. Považovat tělo za "hříšné a nečisté" a snažit se ho ignorovat a rozvíjet ducha či duši. Pokud se nebudou rozvíjet všechny tři složky naráz, tak si budou navzájem škodit a vývoj bude minimální.

V pozdní renesanci existoval vžitý názor, že duše je jakýmsi opakem těla (např. a hlavně Descartes). To není pravda. Duše, duch i tělo vyšli všichni původně z pátého živlu, neboli z akáši a vznikali za účasti dalších živlů, jsou pouze různé hustoty (jemnosti) (Duch je nejjemnější a naproti tomu tělo je nejhrubší, proto se také používá termín hrubohmotný svět a ne pouze hmotný svět, všechny světy (úrovně) jsou stejně hmotné).
Všechny tyto tři složky působí v člověku v normálním stavu zároveň a každá při tom ve své vlastní úrovni (normálním stavem je, když není mrtvý nebo když neprovozuje astrální či mentální projekci). Člověk tedy najednou působí ve všech úrovních.
Při smrti se rozpojí astrální matrice a duše s duchem působí mimo hrubohmotný svět. Za nějaký čas se ovšem duch znovu inkarnuje a duše ho opustí a připojí se k němu nová duše i nové tělo.
Pár současných náboženských systémů (vlastně pouze křesťanství a náboženství z něj vycházející) popírá reinkarnaci a přitom hlásají nesmrtelnost ducha a vůbec si neuvědomují paradox, který tím vzniká. Např. kam se takové množství duší vešlo a co by tam dělalo, co se děje s dětmi, které umřou krátce po porodu, jak je možné, že někdo má talent a štěstí a někdo ne atd. Na všechny tyto otázky dokážeme uspokojivě odpovědět pouze pokud připustíme, že reinkarnace funguje. Ostatně většina starých náboženských systémů jí uznává (judaismus (6), Egypťané (7), Mayové (8), původní křesťané (9) (učení o převtělování bylo zrušeno až na koncilu v Konstantinopoli v roce 553 (10) ) atd.).
Pojetí reinkarnace by si zasloužilo širší pojednání. Zde bych jen stručně zmínil několik myšlenek. Člověk si své minulé životy nepamatuje, ale zůstává mu ten samý duch, takže vlastnosti, které náleží duchu se takto rozvíjejí a přenášejí z života do života (proto má někdo na něco talent a někdo ne). Cílem reinkarnace by měla být ztráty individuality, tedy rozplynutí se Bohu. Ale mnoho lidí se přiklání k reinkarnci spíš, aby se mohli "flákat" - "Já mám času. Vždyť se budu rodit znovu a znovu, takže teď si budu pár životů užívat a pak se teprve zaměřím na nějakou duchovní práci…". Ono se totiž často zapomíná na to, že reinkarnce automaticky vede k nějakému vývoji. Člověk se snaží získat živlovou rovnováhu v astrálním těle a díky tomu může získat živlovou rovnováhu v těle mentálním a pokud dosáhl dostatečné kvality živlů ve svém mentálním těle, tak dochází k čím dál většímu "zkvalitňování" Boží jiskry (řekněme, že dochází k jejímu odkrývání), a tím se člověk víc a víc blíží sjednocení s Bohem. Pokud se ale nevěnuje svému duchovnímu vývoji, tak se Boží jiskra naopak čím dál tím víc zakrývá. Z praxe toto samozřejmě neznám, tak použiji myšlenkovou úvahu: Může dojít k dvěma věcem. Buď člověk o Boží jiskru definitivně přijde a zanikne absolutně. Nebo tím, že potlačuje Boží jiskru, tak se protiví harmonii světa. Řád světa totiž všechny vede k vývoji, takže i člověka, který půjde opačnou stranou se bude snažit vyvíjet (promiňte mi, že řád světa nyní personifikuji, ale pro lepší názornost je to nezbytné). Ten, kdo se nevěnuje práci na vlastním duchu se vyvíjí utrpením, takže ten, kdo bude zakrývat svojí boží jiskru bude ještě víc trpět. "Volentem fata, unvolentem trahunt! Chtějícího osud vede, podporuje, nechtějícího vleče za pačesy (tam, kam patří)." (11)
To jsou dvě možnosti, které ale neznám z praxe (asi ani není možné je z praxe znát), takže je pouze vyvozuji na základě úvahy. Mohli byste mi namítnout, že i většina duchovních lidí ve svém životě daleko víc trpí než materialisté, kteří jsou bohatí a užívají si. Ovšem zde záleží na vnitřním pojetí utrpení. Duchovní člověk se ze všeho zlého poučí a spatřuje v tom prostředek k vlastnímu vývoji, zatímco materialista neustále hořekuje, protože pro něj je jeho utrpení nesmyslné, a když se zamyslí, tak vlastně pořád jen trpí a jen ve světlých chvilkách ne. Mág dosáhne vlastně opaku. Nakonec pro něj tedy nebude existovat vlastně žádné utrpení, protože všemu předejde duchovním vývojem (i když z pohledu druhého člověk se může zdát, že musí strašně trpět pod tíhou osudu apod.).

Muž a žena

Bezesporu je velice důležité, abych zmínil, že neexistuje žádný rozdíl mezi mužskou a ženskou duší. Každá duše je bezpohlavní a může se jednou inkarnovat do muže a podruhé do ženy. Mezi mužem a ženou tedy nejsou téměř žádné rozdíly, což potvrzuje i současná věda (studia Genderu).
Veškeré rozdíly mezi mužem a ženou jsou pouze produktem socializace. Ovšem v pojednání o magii se o tom není třeba příliš rozepisovat. Koho toto téma zajímá, tak najde množství odborné literatury, protože tento obor je nyní velice živý a knížky o něm vycházejí o sto šest (12) (vyvarujte se populárních publikací typu: Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, Proč ženy pláčou a muži lžou apod., tyto knížky nestojí na solidních základech, jsou pouze produktem, výzkumu toho, co z lidí dělá socializace a podporují oboustranný šovinismus).
Abych uvedl také nějaký hermetický argument, tak zde je citát z Egyptské knihy mrtvých (Kapitola 32,18 - §85): "Ó, Bezbřehá záře na nebi nade mnou i v zemi pode mnou, kéž bys mi dal sílu, abych se povznesl a aby mé hrdlo správně dýchalo v příbytku mého Velkého Otce, který mne dopraví na krásný Západ, kde je odstraněno dělení na muže a ženy." (13)  Myslím, že z toho úryvku jasně vyplývá, že dělit muže a ženy jde jen na fyzické rovině. Jejich astrální a mentální těla nevykazují žádné rozdílné znaky jako pohlaví apod.

 

Bibliografie:

Arnold, P.: Mayská kniha mrtvých. Eminent 2003.
Bradon, F.: Brána k opravdovému zasvěcení. Chvojkovo nakladatelství 1999.
Bardon, F.: Praxe magické evokace. Chvojkovo nakladatelství 2000.
Bardon, L. & Dr. M. K.: Vzpomínky na Františka Bradona. ASU 1995.
Giddens, A.: Sociologie. Argo 2004.
Kabelák, F.: Kabalistické zasvěcení. Horus 1995.
Kozák, J.: Egyptská kniha mrtvých I. Eminent 2001.
Mistr Eckhart: Mistr Eckhart a středověká mystika (př. J. Sokol). Vyšehrad 2000.
Sadek, V.: Kabala židovská mystika. Fra 2003.
Zbavitel, D.: Upanišády. DharmaGaia 2004.



Poznámky:

1. Olivelle, P.: The Early Upanisadas. Oxford University Press 1998, str 27. Citováno u Zbavitel, D.: Upanišády, str. 15. ^
2. Ovšem i v této úrovni existují "podúrovně", takže její emanace jsou různé "hustoty" (frekvence vibrace chcete-li). Akáša, se kterou se běžně magicky pracuje, je už trochu "řidší" (ať už se jedná o úroveň makrokosmu nebo živel). Kabalisticky by se to dalo vyjádřit tak, že mág uchopuje prvotní emanaci Boha, ze které vzešly živly, ale už to není Bůh sám v prapůvodní podobě (s tím se samozřejmě nadá magicky pracovat, pouze je možné ho v sobě nacházet a sjednocovat se s ním). Tato Akáša náleží v kabale sefiře Keter a ne už přímo Ejn Sof. ^
3. Sadek, V: Židovská mystika, str. 92 .^
4. Viz. o tom např. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Portál 2003. ^
5. Akášu nerozvíjí. To je totiž Bůh uvnitř nás, takže ho není možné rozvíjet, jen hledat a jeho nalezení a sjednocení s ním je jeden z vysokých mystických cílů. ^
6. Sadek, V.: Kabala židovská mystika, str. 93. Ovšem je nutné vědět, že judaismus nemá dogmatickou eschatologii, takže žid/židovka může uznávat reinkarnaci ale klidně nemusí. ^
7. Kozák, J.: Egyptská kniha mrtvých I. ^
8. Arnold, P.: Mayská kniha mrtvých. I když u Mayů fungovala reinkarnce trochu jinak než třeba u Tibeťanů, protože cíle pohřebních rituálů apod. bylo onoho člověka znovu inkarnovat a ne zabránit jeho další inkarnaci, jak popisuje Tibetská kniha mrtvých. ^
9. Kabelák, F.: Kabalistické zasvěcení, str. 250. ^
10. Kozák, J.: Egyptská kniha mrtvých I., str. 12. Ovšem setkal jsem se i s tvrzením, že reinkarnace na tomto koncilu zrušena nebyla (jednalo se snad o něco jiného), ale i tak i původním křesťanství toto učení rozhodně bylo známé (a dlouhou dobu se drželo v lidovém křesťanství). ^
11. Bardon, L. & Dr. M. K.: Vzpomínky na Františka Bradona, str. 56. ^
12. Abych "neplácal do prázdna", tak zde je malý citát: "Většina zainteresovaných by nejspíše souhlasila se závěrem jednoho z předních světových genetiků, Richarda Lewontina: Prvotní sebeuvědomění muže nebo ženy - spojené s nejrůznějšími postoji, názory a přáními, jež tuto identitu provázejí - závisí na tom, jak byl dotyčný jedinec v dětství označen….Biologické rozdíly se tak stávají spíše signálem k diferenciaci sociálních rolí než jejich příčinou." (Giddens, A.: Sociologie, str. 113n.) ^
13. Př. J. Kozák. ^