ČÍSLA

Kabala se zabývá převážně zvuky a tóny, tedy písmeny, ale do jejího oboru spadají též čísla (už proto, že slovo „sefirot“ (twryps) se běžně překládá jako čísla). Ta se samozřejmě nedají nějak magicky vyslovit, takže jsou součástí teoretické kabaly (když řeknete „deset“, tak nevyslovíte to číslo, ale slovo co ho označuje). S čísly pracuje i současná matematika, jenže ta je neuvádí do vztahu s něčím konkrétním, pro ní jsou to pouze abstraktní jsoucna. Kdežto jak známo čísla v hebrejské kabale odpovídají Sefirám a z nich se skládá celý Strom života. Jsou sice i tak velmi abstraktní, ale nejsou zcela odtržené od světa. Nad tím se už dá nějak přemýšlet.
Začněme tedy s číslem jedna. To náleží Keter. Pro staré řeky nebyla jednička (to hén) číslo. Zahrnovala totiž vše – jedno je veškerenstvo. S dvojkou už se dalo pracovat, protože už zahrnovala pouze část (resp. polovinu) veškerenstva a stejně to bylo i s ostatními čísly. Z toho plyne zajímavá věc: Čím větší číslo, tím menší část veškerenstva. Největším číslem tedy byla jednička, ta zahrnovala úplně všechno. Jenže i ta nejmenší část, na kterou se dá veškerenstvo rozdělit – a-tomos, in-dividum, to nedělitelné – je taky jedno. V naší době se standardně učí, že úsečka nemá rozměr (měří třeba 10 cm/palců/mm apod. na délku, ale na šířku neměří nic), v řecko naproti tomu měla velikost na šířku právě jedna, protože menší velikost mít nemohla. Že měřila jedna neznamená, že měřila 1cm nebo 1mm, ale že měří jednu nejmenší možnou jednotku (tato geometrie je čistě abstraktní, takže není potřeba nějakých konkrétních jednotek). 
To nás přivádí k zajímavému zjištění jednička v sobě obsahuje všechny čísla a navíc je i součástí každého tohoto čísla – je ostatním číslům (tedy číslům 2 a víc) transcendentní i imanentní, podobně jako Bůh. Jenže když dvojka je menší než jednička, tak „větší“ než jednička bude číslo, které bude menší než jedna – 1–1 = 0. Záporná čísla jsou čistě abstraktní konstrukce, kterou není možné aplikovat na realitu. Pro potřeby kabalistické matematiky počítáme jakoby jejich vzdálenost od nuly, tedy v absolutní hodnotě. Nula je tedy vůbec nejvyšším číslem, které zahrnuje všechno a když se na to podíváme z druhé strany, tak nezahrnuje nic, protože nejmenší dělitelná částečka je jedna. Nula ale není prostě jen tak větší než jedna např. tak, že právě nula zahrnuje veškerenstvo a jednička potom míň apod. Tím by se jenom z nuly stala jednička. Jenže nula je veškerenstvu transcendentní, je zcela nad bytím, zcela nad veškerenstvem. Jednička je veškerenstvo a nemůže být jenom část veškerenstva (už proto, že to je jedno). Nula v kabale odpovídá Ejn (Sof (ór)), tedy také Bohu. Rozdíl mezi nulou a jedničkou je tedy velmi malý. Kabala většinou ani příliš nerozlišuje mezi Ejn Sof ór a z něho pramenící Keter – „První cesta se nazývá tajemný rozum – nejvyšší koruna – a je prapůvodní světlo chápání a je první panství, jehož bytí nemůže žádné stvoření pochopit“ (32 Cest modrosti, přeložil T. Novotný). 
Nula jak je navíc vlastně nejsoucí, nikde se s ní přímo nesetkáme – je nad bytím, stejně jako Ejn (Sof (ór)), naproti tomu jednička už nějak je, už je součástí Stromu a navazuje na ostatní čísla. Dá se říct, že jednička už je součástí bytí a veškerenstva (je tím veškerenstvem), zatímco nula toto transcenduje. Podobně tak nula neovlivňuje žádná další čísla – 1+0=1, 2+0=0. Můžeme jí přičítat nekonečněkrát a výsledek bude stejný jako, kdybychom jí nepřičetli vůbec nebo jen jednou nebo stokrát apod. Nula je tedy zcela rozdílná od ostatních čísel. Nemůžeme jí nějak „kupit“ pořád to bude jenom nula. Řekové toto neřešili, protože neznali nulu. Pod dojmem takovéto úvahy, bychom mohli říct, že opakem nuly je právě jedna, jelikož opakem něčeho je nic. Jenže to není pravda, protože nula „zahrnuje“ v celku víc než jedna (viz. výše), takže je vlastně víc než vším a ničím zároveň. Pak už nemůže být opakem nějakého čísla. Nula není jenom nic – nula je také víc než všechno.
Mezi jedničkou a nulou ani nemůže být žádná opozice. Ta může být pouze v rámci dvojky a dalších čísel, ale ne v rámci jedničky a nuly. Nula tedy působí tak nějak „pod povrchem“, kdežto jednička už je projevená a je projeveně součástí všech ostatních čísel tedy i jsoucen (např. každé jsoucno i myšlené je minimálně jedno). Čísla jedna i nula jsou imanentní ostatním číslům a jsou jim zároveň i transcendentní (každé trochu jinak). To už není žádné další číslo. Skoro by se mohlo zdát, že čísla se dají dělit na dvě skupiny: jedna zahrnuje jedničku a nulu, druhá zahrnuje ostatní čísla. Ale není dobré stavět mezi čísla nějakou hranici a roztřiďovat je do skupin.
Tato jednoduchá matematická úvaha je vlastně hluboce mystická, protože nula i jedna je Bůh, tedy jsou shodné, ale zároveň se liší.