případ FRABATO

Asi všichni už slyšeli a románu s názvem Frabato, který je prý autobiografickým zpracováním úseku života Františka Bardona. Možná, že ho většina z vás i četla. Asi všichni se shodneme na tom, že se nejedná o nějakou hodnotnou literaturu, a z literárně vědeckého hlediska je to spíše kýč. Ovšem o tom zde nechci psát. Zrazila mne totiž skutečnost, že mnoho lidí, kteří píší o Františku Bardonovi se ani neobtěžuje přečíst si doslov a pokládají tento román za dílo Bardona samotného. Zde ilustrační úryvek:

„Avšak kriticky smýšlející hermetik musí rozhodně odmítnout jeho (F. Bardona) naivní smyšlenky uvedené v ,magickém románě‘ Frabato, který je v podstatě pokusem o primitivní autostylizaci. Autor zde ,autobiograficky‘ líčí své vítězné souboje s černými mágy apod.“

(Nakonečný, M.: Novodobý český hermetismus. Vodnář 1995, str. 210.)

Takovéto nepřesnosti se značně šíří naší hermetickou scénou. Jelikož existují jacísi podivní lidé, kteří nemohou Františka Bardona ani cítit a snaží vyzvednou naše prvorepublikové (případně i jiné) hermetiky, tak jim toto hraje přímo do karet a často se o tom můžete dočíst na některých webových stránkách. V mnoha lidech se pak může usídlit myšlenka, že Bardon byl vlastně nějakým „namyšleným vejtahou“, což může diskreditovat celou jeho zasvěcovací soustavu apod. Ovšem nic z toho není pravda. František Bardon NENÍ autorem románu Frabato!
Jak to vím? Jednoduše přečetl jsem si doslov: 

„Během neobvyklého vzniku tohoto díla mě stálo trochu sebezapření zveřejnit je pod jménem Františka Bardona. Důležitost tématu však byla rozhodující. Abych učinil pravdě zadost, nemohu neříci, že František Bardon dodal k této knize konstrukci z faktů jeho života. Literární úpravu přenechal z nedostatku času zcela své sekretářce Otti Votavové. Bohužel zanechaný rukopis nebyl připraven do tisku, proto jsem jej přepracoval.“

(F. Bardon: Frabato. Chvojkovo nakladatelství 2000, str. 119 (Doslov D. Rüggeberga)).

Slyšel jsem už i, že první větu tohoto citátu si někdo vykládal tak, že vydavatel chtěl udržet tajemství ohledně toho, kdo je hlavní postavou. To je samozřejmě nesmysl. Jde o to, že zveřejnit román pod něčím jménem, když k němu dodal pouze základní materiály, je opravdu „zvláštní“. Jak je vidět, tak celý román napsala O. Votavová, která měla k dispozici některé poznámky Františka Bardona. Navíc byl pak rukopis ještě přepracován Dietrem Rüggebergem, takže těžko soudit, co z toho se skutečně týká reálií a co je pouze romantickou fantazií.
Frater U.D. dokonce jednou napsal, že slyšel od jednoho žáka F. Bardona, že když Bardon viděl rukopis tohoto románu, tak jím nebyl vůbec potěšen a řekl, že nesmí být vydán. Ale přesto se tak stalo (i když po jeho smrti ho přepracoval už zmíněný D. Rüggberger).
Mnoho lidí, kteří jsou opačným pólem těch, co neustále očerňují Bardona, začalo považoval Bardona div ne za poloboha. Často mají pocit, že on byl nejlepším mágem všech dob, byl absolutně nejsvatější a nejdokonalejší atp. Díky takovýmto lidem např. vznikl a šíří se velice pochybný seznam jeho reinkarnací, který je zcela jistě výmyslem: pravděpodobně za něj opět může D. Rüggeberger, který ho prý sestavil na žádost O. Votavové (uveřejněn byl myslím někdy v roce 1997). Tito dva lidé zřejmě omylem způsobili diskreditaci díla Františka Bardona, když nejdříve vydali Frabato pod jeho jménem a pak i seznam jeho reinkarnací. Bohužel to opět nahrávám těm, co jsou zaujati proti jeho dílu a už jsem se setkal i s hláškou, že „Bardon o sobě prohlašoval, že byl… (teď následuje onen reinkarnační seznam).“ To pak zase vypadá, že Bardon byl nějaký namyšlenec či co.
Je proto nutné udělat nějaké to „summa summarum“: Román Frabato ani seznam reinkarnací nejsou dílem Františka Bardona a oboje vzniklo až po jeho smrti. Oboje dvoje má na svědomí D. Rüggeberg a O. Votavová, kteří to ale rozhodně neudělali s nějakým zlým úmyslem. Seznam reinkarnací je nepravdivý – je důležité neustále myslet na to, že i Bardon psal o větších zasvěcencích než je on a že v minulých reinkarnacích pravděpodobně nepůsobil veřejně, protože i svojí „zasvěcovací trilogii“ napsal vlastně v krátkém časovém období a tak trochu z nutnosti než z prosté touhy publikovat (také je vesměs nepsal, ale diktoval na magnetofon a každý si myslím všiml, že sice vše popisoval jasně a přehledně, avšak měl pramalý literární talent oproti např. J. Keferovi). Bardonova zasvěcovací soustava, přece není cenná čistě proto, že jí napsal někdo kdo prý dřív byl Hermes Trismegistos, ale prostě proto, že je ucelená, funkční a vede k dobrým výsledkům (osobně jsem se nikdy nesetkal se srovnatelnou soustavou). 
Ale přeci jenom Frabato není jen tak kouskem výmyslu dobrým tak na podpal. To, co je v něm napsáno, nejde chápat jako záznam historické události, avšak vše je hypoteticky možné (tedy až na některé případy jako je evokace Bafometa, což je samo o sobě nesmysl (Bafomet je pouze symbol)). V tomto díle jsou popsány různé magické techniky, které skutečně existují a dají se použít. Ten, kdo nechápe pravý význam a dosah magické vědy si ho četbou tohoto románu může ujasnit. To se týká hlavně lidí, kteří o magii mnoho nevědí, jelikož někteří z nich přistupují k magii jako k něčemu, co slouží k provádění malicherností nebo věcí, které stejně nikdy nebudou zcela evidentní. Ovšem je samozřejmě třeba brát všechny události pospané v tomto románu s rezervou.
Já osobně když jsem ho četl poprvé, tak jsem se magii zabýval teprve krátkou dobu (jen několik měsíců). Měl jsem pocit, že magie je jenom nějaký koníček, který se nějak nepojí s mým normálním životem. Ale také díky tomuto románu jsem přišel na to, že magie není jenom koníček, ale že je to prostě život.