MÝTUS A NOVÝ ZÁKON

Celý Nový zákon (Starý jakbysmet, ale tím se nyní nezabýváme) je protkán několika mýtickými prvky, které některé autory vedly až k názoru, že celý Ježíš je jenom mýtus. Mně se to zdá trochu přehnané, protože nějaký základ tu bude (nehledě na to, že Ježíše považuje za skutečného i Tacitus a Talmud). Nebylo by tedy na škodu podívat se jaké mýtické prvky se na Ježíše nalepily a poté se dostaly i do evangelii.
Nejdříve je třeba se zamyslet nad tím, jak se tam ty mýtické prvky vůbec dostaly. Určitě to nebylo tak, že by si evangelisté řekli, že Ježíš je jinak málo poutavý a je potřeba ho přikrášlit, aby se na to lépe chytaly lidi. Proč by to taky dělali? Spíše to bude tím, že paměť archaického člověka neuchovává vzpomínku historickou, ale musí je přenést do kategorie archetypů. Tento fakt dokazuje Eliade ve své knížce Mýtus o věčném návratu (resp. i v jiných knížkách). Pro ty, kdo to nečetli, malý příklad: Nějaký bojovník se proslaví tím, že je hrdina. Tím, že byl tento člověk pokládán za hrdinu, tak se v lidové paměti zařadil do kategorie určitého archetypu, který mu nehledě na jeho historické činy přiřkl jinou biografii, která vylučovala aby nějaký hrdina nebojoval s hadím netvorem – drakem. Takže lidé se ho poté pamatují jako hrdinu, který zabil draka (plus samozřejmě i trochu skutečnosti z jeho života). Tento čin byl přičítán Alexandru Velikému, Dieudonné de Gozonovi (třetí velmistr řádu Svatého Jana z Rhódu) atd. Takovéto prvky pravděpodobně pronikly i do evangelia. Možná to bylo v pozdější době, takže to nemuseli udělat evangelisté, ale pozdější opisovači. Neudělali to z nějaké nepoctivosti, ale oni si Ježíš prostě tak pamatovali.
První mýtický prvek, který objevíme je zvláštnost Ježíšova narození – narození z panny oplodněné Bohem. Matouš o tom mluví dosti stručně: „Narození Ježíšovo událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“ (Matouš 1:18). Marek vůbec nemluví o Ježíšově narození. V Lukášovi je toto popsáno nejpodrobněji. Anděl přišel k Marii a řekl ji, že porodí dítě oplodněná Duchem Svatým (Lukáš1:30-35). Poté už se o Marie mluví jako o těhotné (2:5) a nějak se už nerozebírá problém oplodnění Duchem Svatým. Jan opět o Ježíšově narození nemluví.
V talmudickém traktátu Aboda Zara se můžeme dočíst, že Ježíš se prý narodil jako nemanželské dítě Miriam s římským vojákem Panterou nebo Panderou. Nebylo by správné rovnou přitakat tomuto tvrzení. Nehodlám zde zjišťovat jak se Ježíš narodil, ale jde čistě o zjištění mýtu v této události. Kde jinde se tedy setkáme s takovýmto zrozením? V mýtech je poměrně časté. Téměř všichni hrdinové Iliady mají jako svého předka nějakého boha nebo bohyni a vůbec většina řeckých hrdinů byla spřízněna s bohy (Herklés, Achileus, Dafnis, Aineiás, Mínós, Rhadamantys, atd.). Například i Dionýsos byl synem samotného Dia (podobností mezi Ježíšem a Dionýsem je víc). Jak je také všeobecně známo, všichni faraónové byli potomky bohů – byli inkarnací Hóra (podobně jako Ježíš je některými církvemi označován za Boha). Gilgameš byl také z jedné třetiny bůh. Téměř se zdá, že kdo chtěl něco znamenat, tak musel být potomkem nějakého boha. 
Dalším mýtickým prvkem je kupříkladu Ježíšova smrt. Konkrétně tedy schéma smrt –znovuzrození + vstoupení na nebe. Někdy se ještě mezi to přidává „sestup do pekel“, ale ten není obsažen v žádném evangeliu, je pouze součástí věrouky některých církví (to je také mýtický prvek, ale protože není obsažen v evangeliu, tak ho nyní nebudu rozebírat). Motiv vzkříšení třetího dne se objevuje ve všech evangeliích. A nanebevstoupení je v první kapitole Skutků Apošotlů.
Všechny archaické iniciační rituály (vlastně i všechny současné) se řídí tímto motivem. Účastník nejdříve zemře a pak se znovu narodí (dostane nové jméno, titul apod.), a to pokud možno dokonalejší a lepší než předtím. Nejslavnější egyptský mýtus s tímto motivem pojednává o Usirovi, kterého zabil jeho závistivý a zlý bratr Suteh. Zde existuje několik verzí: buď ho zavřel do truhly a shodil do Nilu, nebo ho rozsekal na kousky. Poté je díky své manželce Eset a Anupovi, který ovládá balzamovací umění, opět oživen. Ovšem nemůže dále fungovat na fyzické rovině, takže se stává bohem podsvětí (nebo „nebe“ jestli chcete). Podobný je i mýtus o Dionýsovi, který byl roztrhán a uvařen titány. Jenže Zeus to tak nemohl nechat, byl to konec konců jeho syn, a znovu ho ožil, ale ne už jako dítě, ale jako dospělého. Je také dobré poznamenat, že víno je pokládáno za Dionýsovu krev, která tekla při jeho smrti a v křesťanství se víno objevuje jako krev Kristova. Podobných příkladů, kdy hrdina či bůh musí zemřít, aby se narodil jako lepší je mnoho. Vypozoroval to například i J. R. R. Tolkien, protože Gandalf šedý musí nejdřív spadnout do propasti a podstoupit boj s Balrogem, aby se opět objevil jako Gandalf bílý. A také v pohádkách se tento prvek objevuje: například Sněhurka zemře, je vložena do skleněné rakve a poté je vzkříšena.
Toto byly jen dva stručné příklady mýtických prvků, které jsou k nalezení v Novém zákoně. Snad by se jich našlo i víc, ale zase se musíme vyvarovat toho, abychom vše na první pohled nepochopitelné považovali za mýtický prvek.
Pokud se náhodou nějací křesťané cítí uražení, že zpochybňuji některé věci v Novém zákoně. Tak by se měli zamyslet nad tím, jestli opravdu křesťanská víra stojí na tom, že jí založil ten nejzázračnější člověk, který prováděl všelijaké kejkle. Protože jestli ano, tak jste líní přemýšlet nad tím, jestli to je skutečně dobré nebo špatné a prostě přijmete to, co je podáno s dostatečným „zázračným efektem“. To je vlastně karikatura toho, co chtěl Ježíš říct.
Dalo by se ještě dobře psát i o mýtických prvcích v pozdější církvi, protože v různých ustanoveních (trojjedinost Boží, výše zmíněné víno=krev, Ježíšova smrt a vzkříšení dle katolické věrouky, samotná definice dogma odpovídá vlastně mýtu, apod.) jich najdeme mnoho. Ovšem na druhou stranu by se též dalo psát o tom, jak vlastně Ježíš zrušil mýtus (nehledě na to, že byl později obnoven).